Mateřství, Fulghum a Nohavica

Ahoj. Dlouho, předlouho, jsem nenapsala článek sem na blog. Když jsem mrkla na datum vydání posledního článku, trochu mě udivilo, že je to už rok. Ach jo. Řeknu vám, proč jsem sem tak dlouho nic nevložila. A taky několik článků zůstalo rozepsaných na mém webu (a nepublikovaných).

Víte, tenhle článek vlastně asi nebude mít žádný „cíl, poselství“ co chci předat. Vždycky, když toužím něco sdělit a psát, tak se ozve můj přemoudřelý obrsilný vnitřní kritický hlas a řekne: „Stejně to nebude k ničemu. Psát neumíš. Je to hrůza. Vůbec se nesnaž. Stejně to nebude k ničemu. A stejně se to nikdy nenaučíš. Prostě na to zapomeň.“ Hm. Znáte to taky? A nemusí to být ve psaní, tenhle kritik slídí ve všech zákoutích našich životů. Možná ho někdo neznáte. Wau. Napište mi o tom. Moc ráda to s vámi posdílím.

Za tím vším se schovává hodně velký strach. Po něčem převelice toužíte, máte nějaký tajný (i netajný) sen. Ten je zasunutý tak hluboko uvnitř vás, někde až v nejhlubším sklepě vašeho podvědomí, že i malinký výboj, že byste se přece jen za tím snem vydali, vás srazí ještě hlouběji (pokud to jde). Takže tak je to s mým psaním. Je přesně v téhle společné krabici se snem o domě v přírodě, taneční a uměleckou dráhou.

Taky přiznávám, že momentálně mám na prvním místě mou dcerušku Lili, které budou v říjnu dva roky. Snažím se s ní trávit co nejvíc času a taky že trávím, protože zatím jsme na sebe tak fixované, že ji ještě babičky nehlídaly samotnou. Svěřím ji jen tatínkovi a ani to neklapne pokaždé.

No a pak taky uklízení, vaření, praní, no však to znáte. (Teda přiznávám, úklidu věnuju málo času, což nelibě nese můj muž. Ale o tom třeba někdy příště). Jen co je od doby před mým mateřstvím dost jinak, že jsem přečetla fakt hodně knih. Lili nechtěla být od narození sama a tak jsem s ní trávila hodiny a hodiny v posteli. Uspávala jsem ji na prsu a já zatím četla a četla. Knihy miluju od první třídy, co jsem se naučila číst. A vlastně mě trápí pořád stejný problém. Knihu zhltnu dost rychle a pak se trápím, že zase „nemám co číst.“ Knihovna to trochu spravila, ale přišla jsem na to, že některé knihy nejsou tak čtivé jako jiné a že se mi tak nelíbí. Nejsou úplně všechny takové: „Čtu a nemůžu přestat, dokud nejsem na poslední stránce.“

V tomhle mi pomohl můj muž. Naučil mě číst na mobilním telefonu (nahrál mi do něj spousty knížek). Takže když ze začátku Lili trvalo hodinu až hodinu a půl, než mě při večerním uspávání pustila z postele, přečetla jsem skvělou sci-fi trilogii Dvojí nekonečno, Modrý adept a Rytířský úsvit. Vloni před Vánoci mě vtáhl Harry Potter. Četla jsem a četla. Někdy nešlo přestat a spát jsem šla třeba kolem třetí ráno ;). No a pokračuju v kouzelném světě knih dál.

No a jak s tím vším souvisí Fulghum a Nohavica? Poslední mou přečtenou knihou je „Všechno, co potřebuju, jsem se naučil v mateřské školce“ od Roberta Fulghuma. Když jsem četla jeho krátké povídky (nebo jim říká eseje) o vlastně dost všedních věcech ze života, došlo mi, že i já chci psát o všedních věcech. Že někdy cítím silné pocity při prožívání obyčejných dnů a ty pocity chtějí ven. Ale ten zatrápený kritický hlas uvnitř křičí: „To je moc obyčejný, nikoho to nebude zajímat. To prožívá každý. Nech toho. Musíš psát o něčem velkém.“ A právě po prostudování „školky“ od Fulghuma jsem si uvědomila, že ten obyčejný život prožívají i ostatní a z většiny se skládá z obyčejných malých událostí.

Tak třeba jak Fulghum píše o svých už dospělých dětech a jedné krabici, na kterou se každý den kouká. Je tajně ukrytá a skrývá poklady – přání, dárečky, obrázky od jeho dávno malých dětí. Cítí z těch s chybami psaných přání obrovskou lásku. A tak tu lásku sosá, protože teď, když už děti jsou dospělé a nemá jejich dětské ručky kolem krku, tu lásku musí víc hledat.

Ano, tohle je pro mě podstata mateřství a rodičovství. To, jak pomalu a potichu trávím hodiny a hodiny s mou malou Lili a dívám se, jak roste. Jak chce půl dne houpat na houpačce. Jak jsem se stala odbornicí na krmení slepiček a kachen. Jasně, že chodíme krmit „koko“ a „gaga.“ (To ze slovníku mého miláčka). A že jsem už vědkyní přeodbornou v tomto gaga směru, protože chodíme každý den, nejlépe dvakrát. (Přestěhovali jsme se před měsícem a půl na malé město do domu u řeky).

Jak si ji předlouhatánské minuty prohlížím, když spí. Je tak sladká. Úplně cítím na jazyku sladkost. Nejvíc si ji fotím, když spinká. Za prvné nemůže utéct 🙂 a za druhé je miláček. Spící ji nejvíc miluju. Je to asi trochu zvláštní, ale to mě nejvíc obtáčí lehký šál lásky a něhy.

Když si přečtu podobné, za srdce beroucí příběhy, ozve se ze dna mojí duše velká tvořivá vlna. Ta chce taky tvořit a sdělovat příběhy ze srdce.  Třeba jako při poslechu nové písničky od Jarka Nohavici. Šeptám si v duchu, že je kabrňák, už by nemusel hnout prstem, už má asi „vyděláno.“ Ale on dál tvoří a při jeho hudbě mi srdce poskakuje, otevírá se, směje se a touží po projevu. Taky bych chtěla tak někoho chytnout za srdce svým tvořením. „Tohle chci taky,“ říkají srdce a duše.

Mám moc ráda písničku, ve které zpívá, že bych chtěl, abychom s ním rozebírali Máchův trochej a jakou koupit maringotku. A ne jen, abychom se s ním vyfotili na mobil. Přesně tak se někdy ozývá umělec, snílek a vnitřní dítě někdy i v mé duši. Zpívá o romantickém psaní a hraní na kytaru, zpěvu u ohně a pohledech na hvězdy. Taky se zmiňuje o rodičích a dětech prožívajících lásku u cvičení, hraní, prostě při bytí spolu.

A tak jsem včera zavolala jedné lektorce dětské jógy a hodinu s ní rozebírala po telefonu, jestli by se mnou chtěla natočit online kurz jógy pro děti ve věku 2 – 3 roky. Chtěla 🙂 . Prostě toužím tvořit dál a předávat to, o čem zpívá moje srdce. O vědomě a radostně stráveném času rodičů a dětí, kterého jsem já jako malá moc nezažila. A i když se bojím a strach roste a jeho oči a huba ještě víc, nevadí. Pořád si opakuju, že moje tvoření NEMUSÍ BÝT DOKONALÉ. No, pravda, kritik volá, že musí, ale když mu nenápadně podsouvám, že nemusí, tak ho možná trochu uspím a uklidním.

A jaké touhy vašeho srdce chtějí ven? Nabízím vám jednu malinkou techniku. Vezměte si teď tužku a kousek papíru. Nahoru si napište KDYBY MI BYLO ŠEDESÁTPĚT, BYL(A) JSEM ZDRAVÁ A MĚL(A) JSEM PENÍZE, tak bych:

(Teď si přendejte tužku do druhé ruky, kterou normálně nepíšete a nechte ji psát, co ruku napadne. Nechte spát mysl a prostě jen dovolte ruce, ať píše, co přijde. Možná se budete divit, co se objeví). Pokud se vám tato věta z nějakého důvodu nelíbí, klidně použijte větu PO ČEM TOUŽÍ MOJE SRDCE.

Tak a to je pro dnešek všechno. Můžete mi napsat, na co jste přišli. Když byste se chtěli kouknout na tvoření z mého srdce, tudy >> prosím k józe pro děti 3-10 let.

A tudy >> zase k miminkovské józe.