Téma DĚTI – touha po miminku

Možná se bude zdát, že na můj web o dětské józe tenhle článek až tak úplně nepatří. Má intuice mi však šeptá (pravda, spíš křičí, než šeptá), že ho mám napsat. Takže kdo čeká zcela jógový článek, prosím, počkejte na další :). I když, trocha té jógy na konci bude.

Téma dětí je mému srdci blízké už od doby, kdy jsem sama byla dítě. Už v první třídě jsem hluboko uvnitř sebe věděla, že chci být paní učitelka na prvním stupni. Za tímhle snem jsem šla a cestou jsem sbírala zkušenosti při dlouholetém vedení dětí ve skautu a na táborech. A když v sedmé třídě spolužák Tomáš Králík řekl, že v Litomyšli je střední „pajdák,“ a že se tam studuje na paní učitelky, vnitřní kompas jasně řekl, tam běž.

O dva roky později mě hromada dospělých přesvědčovala, abych s mým prospěchem studovala gymnázium, ale já bezvýhradně důvěřovala svému vnitřnímu hlasu, který před dvěma lety jasně hlásil, kterým směrem se mám ubírat. Nakonec jsem vystudovala můj vysněný obor Učitelství 1. stupně a ve školství na různých místech jsem byla s mými milovanými dětmi dalších 11 let.

Jak je vidět, mým tématem jsou děti od mého dětství :).

Takže je celkem jasné, že jsem přemýšlela nad miminkem asi od střední školy. Po ukončení vysoké a po prvním roce v zaměstnání jsme se s mým tehdehším manželem (vdávala jsem se měsíc po státnicích na VŠ) začali pokoušet o miminko. Rok se nám to nedařilo a pak jsem od něj odešla. Když se mě teď někdo zeptá, proč jsme se rozvedli, odpovídám: „Byla jsem mladá a hloupá, neuměla jsem řešit problémy a utekla jsem.“

Potom následovalo dost divoké období nezávazné svobody ve všech směrech, na které vzpomínám s vděčností, že jsem si ho dovolila prožít. Velmi jsem si to celé užila. Ve třiceti přišel velmi hluboký a silný partnerský vztah. S tímto mužem jsem intenzivně začala toužit po miminku. Jenže partner studoval VŠ a tak to odkládal. Hodně mě to bolelo. Touha mě držela nějakou dobu, když jsem se sešla se skvělou psycholožkou Soňou Syřínkovou. Říkala jsem jí, že cítím duši dítěte, že mi říká, jak se chce jmenovat a co bude dělat, ale že ji vidím jakoby „ve tmě.“ A Soňa mi doporučila:

„Tak ji pusťte, řekněte jí, že může jít k někomu jinému.“

Po příchodu domů jsem už ve dveřích jen tak polohlasem řekla, že ji pouštím. A cítila jsem velmi silný tah ode mě, viděla jsem světlo a najednou byla pryč. Zažila jsem silný prožitek. Na nějakou dobu moje touha po dítěti odešla. Věnovala jsem se v té době natáčení Jogínků pro Českou televizi a vedení kurzů pro rozvoj tvořivosti Umělcova cesta, takže jsem se zabývala tvořením a dalšími věcmi a bolest z toho, že moc chci dítě, polevila.

Když partner dostudoval, už jsme se stačili rozejít a zase k sobě vrátit a začali jsme „pracovat na miminku.“ Byl to osudový, ale těžký vztah. A zase se nedařilo. Tentokrát jsem viděla dvě další duše dětí, věděla jsem, jaká by měly pohlaví a jak se chtějí jmenovat. Dvakrát za tu dobu jsem měla silný pocit, že jsem těhotná, cítila jsem tepání v břiše a celkově jsem se cítila „jinak,“ ale nakonec vždycky měsíčky přišly a smutek mě provázel čím dál víc.

Takhle už to byly skoro dva roky, co jsme se snažili o miminko. Nakonec se vztah rozpadl, i když jsem se snažila sebevíc, chodila jsem na různé terapie, bádala jsem sama v sobě, co dělám špatně, změnila jsem hodně věcí a taky jsem za tu dobu mnoho věcí pochopila. Zpětně jsem za tu lekci ráda, ale ve chvíli, kdy jsem situaci řešila, se mi nechtělo žít. Došlo to až k antidepresivům, přesto, že k lékům mám odjakživa dost odpor a beru je jen ve výjimečných situacích. Raději nemoci řeším přes psychosomatiku, s tou mám skvělé zkušenosti. Ale tentokrát mi bylo tak zle, že jsem udělala výjimku.

Moje bolest z nepovedeného vztahu a z toho, že nemůžu otěhotnět mě skoro úplně rozdrtila. Sice mě nebolelo tělo, ale duše bolela nesnesitelně. V lednu 2016 jsem se potkala „náhodou“ (věřím, že náhody neexistují) s mým bývalým dlouholetým a blízkým kamarádem. Známe se už od páté třídy. Přeskočila jiskra a začali jsme skoro hned spolu žít. Po nějaké době jsme se opět začali pokoušet o miminko. A zase to nešlo. Hodně důležitým okamžikem bylo, když jsem SAMA SOBĚ PŘIZNALA, že mám PROBLÉM. A to velký, s otěhotněním.

Protože už se třetím mužem jsem se snažila o dítě a nešlo to. Při návštěvě gynekoložky jsem se cítila tak vyděšená, že musím můj problém přiznat. Čekala jsem, že mi dá rady ohledně různých technik a metod řešení, ale jen prohlásila:

„Uděláme vám laparoskopii a když to nezabere, tak IVF, umělé oplodnění.“

Nechovala se moc profesionálně ani lidsky, když cynickým hlasem ukončila mou návštěvu: „Vy si hlavně rozmyslete, co chcete. Jsem velmi zvědavá, jak tenhle váš příběh dopadne.“

Hluboko uvnitř se mi tyhle možnosti vůbec nezdály, na umělé oplodnění bych nešla. Vím, že tohle není moje cesta, i když pro jiné páry může být fajn. Hledala jsem alternativní možnosti terapií, začala jsem cvičit metodu Ludmily Mojžíšové a jela jsem na další terapii do Prahy ke skvělé Tereze Kramerové, která se zabývá vším kolem těhotenství a porodu. Taky jsem si zpracovávala své nejrůznější strachy odhledně dětí a těhotenství, třeba:

• Jak to zvládneme finančně? 
• Kde budeme bydlet, kde budeme žít? Aby se nám tam všem líbilo a byli jsme spokojení.
• Jaká budu maminka? Abych dětem svým přístupem nevytvořila takové duševní problémy, kterými jsem prošla já.
• Neublížím mým dětem? Aby nemusely zažívat takové bolesti, jako já?
• Zůstaneme s mým partnerem, abychom mohli být dobrými rodiči našim dětem? (moji rodiče se rozvedli a bylo to velmi těžké)
• A další.

Zajímala jsem se o bylinky a taky o psychosomatickou příčinu mé neplodnosti. Knihy od R. Dahlkeho a Inny Segal jsou pro mě jako Bible.

Citace z knihy Tajná řeč vašeho těla (Inna Segal): „Problém s početím: Obáváte se ztráty své nezávislosti. Necítíte se být podporovaná. Nejste si jistá, že budete dobrým rodičem. Nevyřešené záležitosti z vlastního dětství. Blokujete proces početí zoufalou snahou otěhotnět. Sebekritika, nedostatek zábavy, nedůvěra v život, nedovolíte sama sobě těšit se ze vztahu s dětmi.“ 

I když na rozumové úrovni jsem tohle věděla, stejně se mi vnitřní změna nedařila. Po asi třičtvrtě roce a mých dalších nesnesitelných duševních bolestech, že to tady na Zemi „nemá cenu,“ že už takhle nemůžu dál, se všechno ve mně ZLOMILO. Pamatuju si to přesně, stalo se to před Vánoci. Ke všemu ještě přispělo, že v práci o hodně let mladší kolegyně čekala miminko a každý den s ostatními kolegyněmi živě probíraly téma miminek, porodů, oblečků, atd. Byla to pro mě muka. 

Vnitřní kritický našeptávač (spíš křikloun) přestal na chvíli mluvit a řekla jsem si: „Není pro koho budovat domov, práci, peníze. Je mi to už všechno jedno. Třeba v tomto životě nikdy nebudu mít dítě, sice to bude smutný život bez dětí, ale přežiju to. A teď můžeš dělat úplně všechno, co chceš. Můžeš cestovat, to jsi vždycky chtěla. Můžeš odjet, kam chceš. Nemusíš pořád pracovat. Můžeš dělat tvou milovanou dětskou jógu a duchovní věci. Já ti to dovolím, když nemůžeš mít dítě.“ Přestala jsem celou situaci ovládat, např. kdy se to dítě narodí a jak. Potřebovala jsem úplně všechna má lpění pustit. 

Prostě jsem to VZDALA.

Jenže, není to tak lehké se vzdát něčeho, když mi na tom tak moc záleží. Hlavou a rozumem jsem to věděla, že na miminku nemám lpět, ale uvnitř jsem se dlouhou dobu vzdát nechtěla. Potom jsem oznámila v zaměstnání, kde jsem tou dobou pracovala, že asi za pár měsíců odejdu a plánovali jsme s partnerem práci v zahraničí. Cílem bylo vydělat na cesty a pak odjet na delší dobu, třeba do Indie (toužím po tom už dlouho).

No a těsně před tím, než jsem definittivně oznámila můj odchod v práci, jsem otěhotněla. Jen tak, po třech letech snažení, úplně přirozeně, bez sledování ovulace a dalších věcí. Cítím, že to krásné se mohlo stát, protože jsem na děťátku vnitřně přestala lpět. Taky jsem prošla cestou víc sama o sobě, k tomu dovolit si dělat milovanou jógu pro děti a duchovní aktivity.

A díky jedné skvělé ženě, Stáně Mrázkové, její knize a kurzu teď můžu jít směrem, který mě naplňuje, dává mi hluboký smysl a moc mě baví. Věřím, že moje dlouze sbírané poznatky o dětech, dětské józe a relaxaci budou inspirovat i vás, třeba tady.

Kdyby tehle článek pomohl i jen jedné ženě k miminku, budu vědět, že mělo cenu jej napsat a publikovat.